Těžba rašeliny u Černé
|
|
|
|
|
Šumavská rašeliniště sahají svým původem zpět až do poslední doby ledové. Rozlišujeme rašeliniště na svazích a kopcích a v nížinách. Na Šumavě je asi 70 rašelinišť v kopcích, která vznikla v prosedlinách horského hřebene a asi 95 nížinných rašelinišť v údolích. Většina největších rašelinišť ležela okolo Dolní Vltavice. 385 rašelinišť, nacházejících se ve 83 obcích, měla celkovou výměru 5.339 ha.
Největší šumavské rašeliniště byl “Schachlův luh” u obce Horní Borková o ploše asi 374 ha, toto je ovšem dnes zatopeno Lipenskou vodní nádrží. Poblíž státní hranice se nacházejí Boyerův a Kyselovský luh, každý o výměře 151 ha.
Největší hloubka rašeliniště byla u Dolní Borkové v Schachelově luhu, a to 11 metrů. Střední průměrná hloubka rašelinišť byla mezi 3 až 4 metry.
Těžba rašeliny je na Šumavě velice stará. Dříve se rašelina ze země vypichovala lopatou, sušila se a používala se k otopu obydlí. Systematická těžba rašeliny byla na Šumavě zavedena teprve okolo poloviny 19. století. Nebyla již vypichována ze země lopatou, ale byla vyřezávána tzv. rašelinovým nožem, který byl dovezen současně s touto technologií z Bavorska. Tento nůž byl 50 cm dlouhý a 10 cm široký a byl upevněn na asi 1 metr dlouhé násadě. Byl velmi ostře nabroušen. Dále byla používána těžká lopata štychovnice, malá a velká sekyra k odsekávání dřevěných částí, které ležely v rašelině. Horní vrstva země byla nejprve lopatou odstraněna, a pak byly vykrajovány rašelinové cihly, většinou o rozměru 9 x 10 x 35 cm t. j. asi 3,2 dm3.
Rašelina se těžila většinou od měsíce května. Cihly byly převáženy na trakaři a na rovné půdě byly ukládány jedna vedle druhé k vysoušení. Po nějaké době, až cihly poněkud proschly a ztvrdly, byla na ně křížem položena další vrstva, což se opět opakovalo. Na podzim byly cihly odvezeny domů.
K otopu bylo zprvu využíváno na Šumavě pouze asi 1/5 rašelinišť. Teprve od roku 1866 byla těžena větší množství rašeliny. Jako palivo našla využití ve sklárnách a cihelnách. Pro její využití jako paliva pro průmyslové využití v tuhových závodech a pivovaru v Černé, nechal kníže Schwarzenberk poprvé těžit od roku 1889 rašelinu na Schachlově luhu. Nejprve bylo těženo jenom asi 130.000 centýřů na palivo a 10.000 centýřů na stlaní pod dobytek ( 1 centýř = 56 kg) , v několika letech potom stoupla těžba rašeliny až na 90.000 m3.
Aby toto velké množství rašeliny mohlo být dopraveno do Černé, byla v r. 1894 položena 12 km dlouhá úzkokolejná trať, na níž byly v provozu 2 parní lokomotivy. Vltava byla přemostěna 220 m dlouhým dřevěným mostem - nejdelším dřevěným mostem v Čechách - a tak bylo přemostěno i území, které zaplavovala Vltava při rozvodnění, aby nebyl přísun rašeliny do závodů přerušen.
Jako předmět obchodu, vedle rašeliny na topení, byla méně hodnotná rašelina využívána na stlaní pod dobytek. Za tímto účelem byla v r. 1894 založena Schwarzenberská těžba rašeliny na stlaní v Černé. Na Schacherově luhu byl postaven stroj, který surovou rašelinu rozmělnil a šnekovitým zařízením lisoval do kulatých kusů, zvaných vuřty. Takto vyrobené vuřty byly sušeny a v Černé rozemlety ve speciálním mlýně. Celé zařízení vyhořelo v r. 1911 a nebylo již obnoveno.
Pokles poptávky po tuze měl za následek i pokles těžby rašeliny. Zatímco v plné sezóně bylo v těžbě rašeliny zaměstnáno přes 400 lidí, snížením těžby rašeliny zůstalo v těžbě zaměstnáno pouze několik zde usedlých rodin, pro které to byl namnoze pouze jediný výdělek za rok. V Luhu byly již v r. 1936 vytěženy dvě vrstvy, v r. 1945 byla zahájena těžba třetí vrstvy.
Když ale byly uvedeny do provozu parní stroje v tuhových závodech a vyžadovaly mnoho dřeva k vatápění, byl učiněn knížeti návrh, aby učinil pokus s rašelinou z Jestřábí, neboť tato je velice blízko a bylo by jí zde hodně. Tento pokus ale nevyšel. Rašelina byla málo zetlelá a za druhé byla k těžbě málo vhodná.
Teprve v této době se dozvěděla většina hůreckých, že tento pozemek je rašeliniště o kterém často slyšeli. Protože ale v knížecích kotlích nedopadla zkouška docela dobře, nepřikládal se dále tomu žádný význam.
V roce 1861 byl v Mokré postaven v tamních tuhových závodech parní stroj a protože kníže nechtěl k jeho vytápění dodávat dřevo, přišel pan Rosenberger do Hůrky, prozkoumal rašelinový pozemek, vzal něco na zkoušku, potom opět přišel, koupil několik jiter rašeliniště od malých sedláků a zaplatil za jitro 130 zlatých rakouské měny. Teprve nyní poznali hůrečtí, že "“černé jíloviště"”je také něco užitečného. Pan Rosenberger přivedl z Bavorska okamžitě zkušené těžaře rašeliny, kteří věděli jak na vhodném místě začít.
Nejprve byl vykopán velice široký a hluboký odvodňovací příkop na hranici s Černou. Potom si zabral každý těžař zvláštní místo a začal pracovat. Od odvodňovacího příkopu byla položena zápora o šířce dvou až tří sáhů, nakypřený povrch byl odstraněn až na mastný podklad a velkou těžařskou lopatou byl proveden přes celou záporu na délku cihly zápich nebo zářez. Pak vzal těžař dlouhou, sotva šest coulů širokou, ale velice tenkou, dobře řezající cihlovou lopatu, postavil se do příkopu, provedl shora zápich o šířce cihly a nasadil na tloušťku cihly na straně příkopu, podstrčil lopatu pod celou délku cihly a vyrazil cihlu na povrch ven, provedl opět zápich seshora, podjel lopatou celou délku a položil cihlu vedle té první nahoru a tak to šlo stále dál, až přišel na levou stranu rozpory. Pak se začalo opět na pravé straně rozpory jak předtím, jenomže o tloušťku cihly hlouběji a tak se pokračovalo až do podloží.
Každý těžař musel mít ale pomocníka, “kolečkáře”, který mu odvážel vytěžené cihly na kolečku a každou vyložil zvlášť k sušení. Po zatvrdnutí musely být cihly naskládány k vysušení do křížových hrání, které se opět později přerovnávaly. A když potom docela vyschly, byly vyrovnány do hrání o kubickém sáhu.”
Podobně probíhala těžba rašeliny na všech rašeliništích; práce těžařů byla těžká a namáhavá.”
|
