KRONIKY OBCE + HISTORIE

Krátký pohled do historie zdravotnictví v Černé

Důležitou součástí národního hospodářství každé země je zdravotnictví, které je současně jedním z nejsledovanějších, ale i nejproblematičtějších sektorů. Úroveň poskytované zdravotní péče je každopádně ukazatelem vyspělosti každého státu.

Ve svém ohlédnutí za historií poskytované zdravotní péče na území současné obce Černá v Pošumaví nehodlám rozebírat systémy, které zde fungovaly za I. republiky ani za období socialismu. Důležité je, kdy a v jakém rozsahu se zdravotní péče o občany dostala do jejich bydliště.

V Dolní Vltavici to bylo v roce 1951, kdy statek Kyselov zřídil na svůj náklad Ošetřovnu červeného kříže, do obce byla přidělena ošetřovatelka, která poskytovala první pomoc a sledovala život v obci po zdravotní stránce. Pečovala o novorozeňata a děti vůbec, pomáhala matkám, ošetřovala menší úrazy.

Jenomže Červený kříž ji po necelém roce odvolal a obec si musela pomoci sama. Zvládli to samaritáni, učitelka, ředitel školy, manželka hajného ti poskytovali první pomoc potřebným. Léčiva byla doplňována z prostředků MNV, Státního statku a Červeného kříže.

Teprve na podzim v roce 1952 se v Dolní Vltavici vytvořilo Ordinační lékařské středisko, kam zajížděl jednou týdně obvodní lékař z Horní Plané a dvě hodiny v obci ordinoval. Středisko však bylo nedokonale vybaveno, a tak se s těžšími případy stejně muselo do Horní Plané nebo do Hůrky. Později, od roku 1954, byl údajně lékař tak vytížen, že zajížděl na Vltavici pouze první a třetí úterý v měsíci.

Jak vzpomíná Erika Zemanová, která od roku 1951 v Dolní Vltavici bydlela, stávalo se často dost úrazů, v lese nebo na poli. Pak nezbývalo nic jiného, než zapřáhnout koně nebo vyhledat pomoc u roty pohraničníků a zraněného odvézt za doktorem nebo až do nemocnice do Krumlova. Autobusy tehdy žádné nejezdily a automobil měl jen hostinský.

V samotné Černé v Pošumaví bylo zdravotní středisko zřízeno až v roce 1958, do té doby fungovalo v Hůrce, kde ordinoval i zubař. Pro tuto potřebu se adaptoval dům č. p. 47, nynější hotel Rex, kde jako první ordinoval MUDr. Maňhal.

O této době a následujících dvaceti letech mi vyprávěla paní Vlasta Žilíková, která pracovala jako zdravotní sestra a pravá ruka všech zde sloužících doktorů. Paní Žilíková je nejstarší obyvatelkou naší obce (v dubnu jí bude 93 let), své myšlenky a tok vyprávění má však dokonale seřazeny a velmi zasvěceně dokáže vše popsat.

Lékařů se střídalo hodně, nejen na obvodě, ale i při službách. Tím, na kterého však nejvíce vzpomíná, byl MUDr. František Tůma. Byl to typický románový venkovský doktor, znal dokonale svůj obvod, prakticky znal každého, o každém všechno věděl, znal i rodinné problémy obyvatel.

Když zrovna sloužil MUDr. Tůma, tak v obvodě udělal vždy mnohem více návštěv než původně plánoval. Zajel totiž ještě k dalším, podívat se, jak se jim daří, poptat se, jak se cítí, on věděl o každém, s čím marodil, na co se léčil. Byl to prostě správný venkovský doktor. Po přestěhování zdravotního střediska z Hůrky do Černé odešel MUDr. Tůma sloužit do Vyššího Brodu.

Zdravotní sestra Žilíková, která vlastně rovněž znala téměř všechny obyvatele nejen Černé a okolí, ale i Horní Plané, vzpomínala dále na MUDr. Krebse a od roku 1969 v Černé působícího MUDr. Hockého. S ním sloužila až do svého odchodu do důchodu. V té době již jej zastupovala MUDr. Eva Krepsová, která pak na středisko nastoupila trvale. Střídali se zde i další doktoři MUDr. Zrnéčko, znovu MUDr. Maňhal, MUDr. Petlán, MUDr. Pečírka a další.

Vedle obvodního lékaře byla v roce 1964 v Černé zřízena i zubní ordinace, kde zahajoval dentista Josef Lachout. Dlouhou dobu zde pak ordinoval MUDr. Solfronk.

V obci je i ordinace pediatra, pravidelně v pondělí a ve čtvrtek odpoledne zde ordinuje MUDr. Jan Indra. Do obce dojíždí již celých 35 let a je to prakticky nejdéle zde sloužící lékař, nejenom dětský. Spolu s ním tady začínala dětská sestra paní Solfronková, nyní již 18 let spolupracuje s dětskou sestrou Andreou Kukačkovou.

Popsat všechno, co si pamatujeme anebo známe z vlastní zkušenosti o lékařích sloužících v naší obci, prostě nejde. Toto je jen malý výtah, a přestože, jak praví klasik, již včerejšek je historií, období po roce 1990 stále považuji za současnost a tu bude hodnotit za další léta někdo jiný.

Českokrumlovský deník: Sobota, 16. Únor 2013