Vzpomínka na rodáka z Černé v Pošumaví
Vzpomínka na rodáka z Černé v Pošumaví
Na tý zelený Šumavě mi dala život máti má, s láskou mě tiskla v náruči, s péčí a všema starostma. A když tak o tom přemítám ve svojí mysli ze všech stran, tak moje radost největší je to už, že sem Šumavan.
Úryvek z básně „Moje největší radost“ z roku 1927 pochází z pera opravdového znalce té pravé Šumavy, profesí lesníka u schwarzenberské lesní správy, který byl známým a oblíbeným šumavským literátem. Jmenoval se Adolf Schimann a 14. února 1850, čili před 165 lety, se narodil v tehdejší obci Schwarzbach, nyní Černá v Pošumaví.
Obecnou školu i reálku absolvoval v Českém Krumlově, odkud odešel do lesnické školy v Bělé pod Bezdězem. Po jejím dokončení se vrátil jako lesnický elév přímo do šumavského Stožce. Po vojenské službě, kterou vykonával jako jednoroční dobrovolník u slavných „pětatřicátníků“, pak natrvalo zakotvil u schwarzenberské lesní správy.
Profesní kariéra šumavského literáta
Na výborných webových stránkách Kohoutí kříž nás překladatel Jan Mareš seznamuje s profesní i literární dráhou Adolfa Schimanna. Dozvídáme se, že pracoval nejprve v revizní službě na Hluboké, pak postupně v Prášilech, v Lipce, Želnavě, Černém Lese, ve Všeteči a od roku 1877 na panství Murau ve Štýrsku.
Zde se stal inženýrem adjunktem a roku 1884 revírníkem ve štýrském Paalu, kde se také oženil. Po roce byl přeložen přímo do srdce šumavských hvozdů, nejprve do Březníku a o něco později do Modravy.
V té době byl již Schimann literárně činný, především svými mysliveckými a lesáckými povídkami, kterými přispíval do rakouského listu Österreichische Forst-und Jagdzeitung. Psal rovněž básně v nářečí jeho rodné Šumavy, Šumava byla i námětem jeho divadelních her Ein Tag im Böhmerwald a Böhmerwaldriesen.
Svými povídkami psanými rovněž v šumavském dialektu si získal velkou oblibu u tamních obyvatel. Své knížky rozesílal svým známým i osobnostem vysoce postaveným. Jeden výtisk zaslal i německému císaři Vilémovi II., o čemž se dozvěděl kníže Adolf Schwarzenberg a byl prý nesmírně pobouřen troufalstvím svého lesního úředníka. Jenomže omylem považoval za autora knihy jiného lesníka a spisovatele, který též pracoval na schwarzenberské správě a který se jmenoval Jan Evangelista Chadt-Ševětínský.
Kníže si ho předvolal, přísně pokáral a zakázal mu psát. Chadt se bránil, že píše jenom česky a jen díla odborná, nikoliv beletrii. V psaní pak pokračoval pod pseudonymem Ševětínský, neboť v Ševětíně chodil do obecné školy. Když se později vše vysvětlilo, Chadt mohl zase psát, ale pseudonym si ponechal (na webu chadt.unas.cz popsala Viktorie Chatová).
Zakladatel ústavu pro školní mládež
Adolf Schimann zřídil v Srní v roce 1895 pro školní mládež tzv. „Polévkový ústav“, kde hned v prvním roce působení shromáždil od dobrovolných dárců 1426 korun. Měl o Šumavu skutečně velkou zásluhu. Dovedl k rozkvětu a rozvoji místní spolek veteránů v Srní, v roce 1896 založil komitét pro novostavbu Hauswaldské kaple u Srní, tehdy známé poutní místo se zázračně léčivou vodu, tzv. malé Lurdy.
Svého času známý šumavský lidový autor, rodák z Černé v Pošumaví, zemřel v korutanském Klagenfurtu 28. prosince 1940.
Českokrumlovský deník: 2. Únor 2015,
